Byl krásný, červencový den a já se vypravil na ryby. Sluníčko svítilo, tak se dalo předpokládat, že je budu sbírat rovnou z hladiny. Proto jsem se zásobil celým pecnem chleba. Nakrájel jsem ho u vody na větší kousky, asi šestkrát šest centimetrů. Ty se pak napichují na háček, takovému rybolovu se mezi rybáři říká "způsob na plavanou". Před každým chytáním je potřeba upravit prut. Aby nám po náhozu kůrka vyplavala, musíme na průběžné zátěžové olůvko uvázat knoflík.

Připravil jsem si prut a nahodil. Kůrka vyplavala na hladinu, což jsem si ověřil monokulárem, nevšiml jsem si ale, že silon visí přes haluz, a klidně jsem uložil prut do vidliček. Pak jsem jen čekal, až kapr zabere. Neuplynulo mnoho času a kolem procházeli tři malí kluci, chvíli se zastavili a sledovali, jak chytám, jeden mi v dobrém úmyslu sdělil, že mi visí silon přes haluz. Řekl jsem, že to nevadí, a hrdě konstatoval: "Pokud ryba přijít má, tak přijde!" Nechtěl jsem těm klukům zdlouhavě vysvětlovat, že špatně vidím.

Po chvilce vylítl policajt - to je zařízení, které hlásí záběr - k prutu a já hrdě dotáhl ke břehu kapříka. Byl malý, tak jsem ho pustil zpět, s doporučením, ať pošle tátu a on ať jde ještě jíst, aby dorostl.

Po tomto úkonu se chlapci rozloučili, odcházeli a mezi sebou si tiše povídali, že ten silon hozený přes haluz má něco do sebe. Prý jsem jim nechtěl prozradit pravdivý důvod. Tak jsem pak uvažoval, zda by přece jen nebylo lepší říci jim prostou pravdu - že špatně vidím.