Dnes je Čtvrtek, 13. prosince 2018, svátek má Simona
Kontaktní E-mail  

reklama - Sdružení Veleta, o.s.Reklama
 Články   Legislativa   Pomůcky   Adresář služeb   Poradna   Periodika   Servis pro NNO   Diskuse   Ankety   Kontakty  


Vyhledávání

 
hledat v textech článků
pouze ve zvolené rubrice

 
Rubriky

Akce
Auto-moto
Bariéry
Bydlení
Finance
Internet
Inzerce
Jak na to
Legislativa
Literatura
Média
Názory
O nás
Politika
Pomůcky
Poradna
Příběhy nevidomých
Rozhovory
Servis pro NNO
Služby
Sport
Stalo se
Volný čas
Vzdělávání
Zajímavosti
Zaměstnávání
Zdraví
 
Nejčtenější články

 
Naposledy přidané

 
Info E-Mail

Máte-li zájem přijímat novinky našeho webu, zaregistrujte se.

 
   odhlásit

Počet odběratelů: 1217
 
Webinfo


 

16.09.2009, 10:02 - rubrika " Zajímavosti "
Cesta řidiče bez rukou

Když se probudil z narkózy, byl naštvaný na celý svět. Dlouhá převázaná rána, táhnoucí se přes celé břicho, potvrzovala, že se sebevražda nepodařila. O pár hodin dříve spolkl šestnáctiletý Daniel Hottmar čepel nože a doufal, že už se neprobudí. Teď ležel živý v nemocnici, čekaly ho výčitky, zloba a další konflikty s vychovateli. V jeho osobní kartě se objeví záznam 'nevychovatelný a nebezpečný pro stát' a brzy přijde i vyhazov z Jedličkova ústavu. 'Budoucnost se jevila zcela bezútěšná, měl jsem z ní strach,' vzpomíná dnes čtyřicetiletý muž na rok 1985, kdy se pokusil zabít. 'Společnost mi neustále dávala najevo, že se mnou nepočítá.'

Na farní zahradě Evangelické církve metodistické, kde dnes Daniel Hottmar na elektrickém invalidním vozíku v horkém letním počasí přijímá hosty, se povaluje pes a občas proběhne jedno ze tří farářových dětí - smlouvá, jak dlouho může ještě s kamarády zůstat venku. 'V osm doma a žádné kouření,' žertuje farář s dvanáctiletým synem a směje se na celé kolo. Dobrá nálada ho neopouští po celý večer, těžko si jej dnes představit coby zoufalého šestnáctiletého sebevraha. 'Víra,' odpovídá jednoduše na otázku, co ho zachránilo. 'V měsících po pokusu o sebevraždu jsem uvěřil v Boha a to mi pomohlo postavit se k životu zodpovědně. Pro mě víra neznamená útěk ze světa, ale velmi praktickou záležitost. Vnitřní náboj, který vám, i když jste mnohokrát upadl, prožil zradu a máte všeho plné zuby, říká - zkus to ještě jednou.' Proměna, kterou Daniel Hottmar prošel a která z něj udělala vyhledávaného kazatele, ovšem nebyla výhradně osobní. Její podstatnou okolností byl i zásadní obrat společenského kurzu vůči handicapovaným lidem.

Narodil se s dětskou mozkovou obrnou a vážil sotva kilogram. Lékaři ho sice zachránili, ještě v předškolním věku jej ale čekalo šest náročných operací a dlouhé měsíce prožité na nemocničním lůžku daleko od rodiny. A pak invalidní vozík. Už v šesti letech musel odejít z malé vesnice do pražského Jedličkova ústavu. 'Dnes by se mohli lidé pohoršovat, že mě rodiče dali do ústavu, jenže pro ochrnuté nepohyblivé dítě prostě neexistovala jiná možnost,' vysvětluje Hottmar. 'Do žádné normální školy by mě nevzali.'

O dvě stě dětí s různým postižením se v pražském Jedličkově ústavu staralo pár přetížených vychovatelů. Daniel byl - jak říká - 'rošťák', takže propustku na vycházku, jediný kontakt s normálním světem, moc často nedostával. Ve městě plném překážek stejně nebylo kam jít, jedinou zábavu představoval nedaleký Palác kultury s kinem a koncertním sálem. I ten mu ale brzy zhořkl. 'Vždycky když měla komunistická strana sjezd, nesměli jsme několik dní vycházet, aby se na nás nemuseli dívat,' vzpomíná Hottmar. 'Postupně ve mně rostl odpor a vztek na celou společnost. Když dneska komunisti říkají, jakou by dělali sociální politiku, musím se smát.'

Bůh má smysl pro humor

Po sebevražedném pokusu ho z Jedličkova ústavu vyhodili. Zůstal doma u rodičů, na samotě u Velvar. Ležel apaticky na posteli a nechtělo se mu nic dělat, tak zíral do stropu. Dospívajícího Daniela zachránil místní metodistický farář, který ho začal brát s sebou na návštěvy, do kina a divadla a časem jej přivedl k myšlence zapsat se do semináře. 'Byly to první zkoušky, kde se zkoušející zajímali o to, kdo jsem a co si myslím,' vzpomíná Hottmar. 'Tak jsem se stal farářem. Ale myslím, že uvnitř jsem pořád zůstal rošťák a provokatér.' Svou romskou manželku potkal na Kladně, kde mu po listopadové revoluci přidělili jeden z prvních bezbariérových bytů a také elektrický vozík, který mu i s ochablýma rukama umožnil samostatný pohyb na delší vzdálenosti. Otec jeho nastávající přišel na dráze o nohy a stali se z nich sousedé. Na jedné z prvních domovních schůzí většina obyvatel navrhovala oplotit si parčík přiléhající k domu, aby jim do něj nechodili nezvaní návštěvníci. 'Jestli to uděláte, tak půjdu za zdravými lidmi a řeknu jim, ať si taky oplotí svoje parky, aby jim do nich nelezli postižení,' rozčílil se Hottmar a jeho budoucí tchán byl tak ohromen, že faráře pozval domů na večeři. 'Jsme taková provokující rodina, předurčená k tomu bojovat s předsudky,' říká dnes muž na vozíku, 'myslím, že Bůh musí mít smysl pro humor, když nás dal dohromady.'

Cesta z vyloučení a psychického dna novopečenému knězi dodala přitažlivé charisma, takže se o něm na Kladně brzy mluvilo. Metodisté předtím v dělnickém městě nepůsobili, farář se zdravotním postižením tu během pár let dal dohromady zhruba čtyřicetičlennou komunitu věřících a sympatizantů. Ve volbách do místního zastupitelstva získal 7700 preferenčních hlasů, téměř tolik, co hlavní favorit na kandidátce ODS. (Kandidoval však za lidovce, kteří se na radnici nedostali.)

Když před rokem přijel do Čech metodistický biskup ze Švýcarska a přemýšlel, koho by mohl poslat oživit léta opuštěnou faru v Sedlčanech, oblíbený vozíčkář se mu zdál nejlepším kandidátem. 'To je základní rozdíl mezi západním a českým myšlením,' zdůrazňuje Hottmar. 'Čech v člověku s postižením vidí komplikace. On ve mně viděl příležitost.' Z bezbariérového Kladna se spoustou přátel se farářova rodina stěhovala do maloměsta, které je samý kopec a schod.

Jasně že umím

Na úvod pozval místní novinářku a podnikl s ní okružní jízdu po úřadech, aby upozornil na to, že trend bezbariérovosti do Sedlčan zatím nedorazil. Otevřel kostel, začal pořádat koncerty, domluvil si přednášky etiky v místní škole a mateřské školce. Po roce působení na Hottmarova kázání chodí dvacet lidí s dětmi. 'Hlavní je nehodnotit lidi podle svého utrpení, ale dívat se na jejich starosti, jako by byly vaše,' shrnuje farář své krédo, které mu pomohlo se s postižením vyrovnat. 'Litovat se a zabývat se vlastní bolestí, což bohužel mnoho postižených dělá, je bažina, která vás brzy pohltí a vy zahořknete. Povznést se nad svoje hranice znamená, že vás přestanou svírat.'

Ačkoli Sedlčany jsou proti Kladnu pro lidi na vozíku opravdu vysokohorskou krajinou, takže například v zimě, kdy napadne sníh, nemůže Hottmar sám do města, nerad si stěžuje na bariéry. 'Beru je jako příležitost k seznámení. Někdo vám pomůže, dáte se do řeči a máte nového známého.' Nemá rád, když si vozíčkáři na všechno stěžují a reagují podrážděně. 'Říkám jim, že je úplně přirozené, že nás lidi okukují, za hezkou holkou se taky ohlížejí, protože je něčím zajímavá. Když se dítě zeptá, co to má ten pán za divné vozítko, naložím ho a svezu po náměstí.'

Farářovy děti přijdou naposledy smlouvat o prodloužení večerních hrátek a prostřední dcera si vede novou kamarádku - čtrnáctiletou Šárku postiženou svalovou atrofií, která bydlí ve vedlejší vesnici. 'Je znát, že farářovy děti berou postižení jako něco úplně normálního,' říká matka Šárky Blanka Kunštová, 'Daniela byla první Šárčina kamarádka, která u nás spala. A to se znají jen čtrnáct dní.' Hottmar souhlasí a vzpomene na pár let starou příhodu, kterou mu jeho druhá dcera složila asi největší životní poklonu. Přišla ze školy, udělala provaz a bezelstně se otce zeptala, jestli to taky umí. 'Vůbec jí nedošlo, že jsem na vozíku,' vzpomíná farář se smíchem. 'Jasně že umím,' řekl jí tenkrát, 'ale nemůžu ti ho ukázat. Sebrali by mi invalidní důchod.'

Sbírám smetanu

Muž, který se propracoval k nezdolnému životnímu optimismu, nabízí možná až příliš růžový obrázek dnešního života s postižením. I dvacet let po revoluci samozřejmě přežívá řada bariér, nepříjemných zvyklostí a právních nedostatků, které postiženým komplikují život. Na dvorku přeloučské autoškoly, v níž za velké mediální pozornosti složil před pár týdny řidičské zkoušky bezruký Jakub Tomeš, posedává v pauze mezi jízdami pestrá směsice budoucích řidičů a člověk si tu brzy udělá zevrubnou představu. Zuzana a Jakub museli vzít zavděk jinou vysokou školou, než si přáli studovat, jednoduše proto, že ta jejich vysněná byla plná schodů, které jejich invalidní vozík nezdolá. Jakub teď po škole navíc doplácí na nejvážnější český problém, masové zneužívání dotovaného systému zaměstnávání lidí s postižením. V praxi to vypadá tak, že obchodní společnost, pro kterou z domova píše analýzy, bere od státu příspěvek na jeho plat, část si ho ale nechává a místo toho mu dává různé poukázky (třeba do lázní nebo na kurzy angličtiny), které Jakub nechce a nepotřebuje. Zaměstnanec autoškoly Jan Solař, sám vozíčkář, přidává historky o zneužívání parkovacích míst pro invalidy nebo komplikacích při tankování benzinu.

Vesměs mladí muži a ženy tu ale nejsou kvůli stížnostem, naopak. Autoškola, která jediná v Česku učí lidi s postižením řídit, si zakládá na tom, že je vrací do života, a její zaměstnanci říkají, že kontakt s nimi pro ně znamená hlavně inspiraci a obohacení. Majitel Pavel Peml si po revoluci otevřel běžnou autoškolu, ale po deseti letech ho školení řidičů přestávalo bavit. 'Přišel kluk, hodil na stůl pět tisíc, ať mu to prý teda napíšu. To tihle lidé jsou úplně jiní. Jsou nesmírně motivovaní a vytrvalí, řidičák pro ně hodně znamená a je radost s nimi pracovat,' říká ředitel, který se právě vrátil z rybaření v Norsku. Pak dodává polohlasem: 'Víte, firma běží sama, já už bych tady vlastně nemusel být. Chodím si sem sesbírat smetanu, popovídat si s nimi, zajít na muziku, na pivo. Nabíjí mě to.'

Skvělí řidiči

Autoškola pro handicapované vznikla před osmi lety, když Pemla oslovil kamarád, jestli by jeho syna na vozíku nenaučil řídit. Musel odmítnout, protože nevěděl, jak na to, ale ta myšlenka mu nedala spát. Pátral, až narazil na mechanika z nedalekého Týnce nad Labem, který předělával řízení na míru. Nechal předělat své auto na ruční ovládání a dodnes vzpomíná, jak přišel na schůzku v restauraci a vítězně kamarádovi oznámil: 'Kluk může nastoupit.' Školení řidiče s postižením ho nadchlo, z náhodného klienta je dnes sto pět úspěšných absolventů autoškoly. Když přijede zájemce na pohovor, zaměstnanci změří jeho končetiny, zjistí, co s nimi dotyčný dokáže, a požadavky zadají spřátelenému automechanikovi z Týnce, který vyrobí řízení na míru. (Kromě Jakuba Tomeše, jenž řídí nohama, tu měli i muže, který ovládal vůz jedinou končetinou, řidiče s pahýly rukou nebo kvadruplegické lidi s nepohyblivýma nohama a ochablýma rukama.) Samotné školení probíhá ve čtrnácti dnech, které adepti stráví ubytovaní přímo v autoškole - školné, plná penze a hotelové služby jako praní a žehlení celkově stojí 17 tisíc korun. Pokud mají zájem a vlastní vůz, mechanik jim do něj mezitím namontuje identické řízení, jaké se učili ovládat ve škole. Lekce se liší od běžných řidičských hodin, vozíčkáři se například musejí nejdřív naučit přesunout do auta a uložit do něj vozík. A hodně se také trénuje na trenažéru uvnitř budovy.

'Moje zkušenost je, že řidiči se zdravotním postižením řídí líp než ti zdraví,' říká ředitel Peml, 'jsou ohleduplnější a opatrnější, znají svoje limity. Když se podíváte do statistik, způsobují minimum nehod.' Stejnou zkušenost má i zkušební komisař z dopravního inspektorátu městského úřadu Jiří Rozínek: 'Za dobu, co je zkouším, se nestalo, že by někdo neprošel. Jsou výborně připravení.'

Cesta do práce

Řidičák má v životě člověka s handicapem mimořádný význam - představuje vstupenku do normálního světa, prostředek osobní svobody a především možnost sehnat práci. Zatímco podle statistik ministerstva práce 50 procent lidí se zdravotním postižením práci nesežene, 80 procent absolventů Pemlovy autoškoly zaměstnání má.

Pomoc s osamostatňováním je velkorysá - stát poskytuje až stotisícovou dotaci na nákup automobilu a plně hradí úpravy řízení, které se mohou vyšplhat téměř na stejnou částku. Jako v jiných oblastech ale tahle velkorysost někde trochu skřípe a je nedomyšlená. 'Mám v e-mailu pět set žádostí o kurz,' říká Peml, 'ale spousta těch lidí prostě nemá na školné peníze a my jako soukromá firma nemůžeme čerpat granty. Autoškolu jim nikdo nezaplatí a oni pak musejí z invalidního důchodu dlouho šetřit, než si ji mohou dovolit.' Mluvčí ministerstva práce sice nedokáže vysvětlit, proč na řidičák nepřispívá, ale do budoucna se takové možnosti nebrání. Podobných trhlin v jinak celkem dobře nastavené pomoci najdeme víc. Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR a bývalý poslanec Václav Krása říká, že by rád v Česku zavedl systém, jaký funguje v Rakousku nebo Německu. Člověka, který například po úraze ochrnul, čeká komplexní systém pomoci, příslušné instituce se mu kromě rehabilitace snaží najít bezbariérové bydlení, rekvalifikovat ho, pokud je třeba, sehnat mu práci. Je to logické - zaměstnaný člověk je nejen spokojenější, ale také pro společnost ekonomicky podstatně výhodnější. Jednou už Krása na ministerstvu s návrhem takového zákona neuspěl, ale v současné době připravuje nový věcný záměr zákona, který by měl mít větší šanci.

Lavice pro Jakuba

Pro dnes již mediálně známého bezrukého řidiče Jakuba Tomeše představovala autoškola životní výzvu. 'Bál jsem se, jestli zvládnu nohama obsluhovat auto, a muselo mi to schválit ministerstvo dopravy,' říká osmnáctiletý mladík, kterého jeho učitelé chválí jako šikovného řidiče, 'ale pak to nebylo tak složité.' Zvládl to výborně a právě v těchto dnech ho čeká překročení další laťky. Nastoupil s pomocí pedagogického asistenta na střední stavební školu.

S chybějícími končetinami se už narodil, což pro adaptaci na podmínky světa pro zdravé představuje velkou výhodu. Jako malé dítě přirozeně používal hlavně nohy, kamarádi mu občas udělali radost a hráli si nohama s ním. Největší problém pro rodiče představovaly časté pády, které končívaly ošklivým zraněním, protože chlapec se nedokázal bez rukou chránit. Nejtvrdší srážka s realitou ale přišla, když měl nastoupit do základní školy. Psala se druhá polovina devadesátých let a integrace lidí s postižením sice už nebyla sci-fi termínem, ale praxe za sliby ještě hodně pokulhávala. 'V České Třebové jsou tři základní školy a všechny ho odmítly přijmout,' vzpomíná na zahradě rodinného domu Jakubova matka, 'měla jsem album fotografií, co všechno Jakub dokáže, ale ředitelé se na ně ani nechtěli podívat. Jeden se domníval, že mu bude muset obracet stránky v učebnici.'

V sousední vesnici nakonec rodina našla ochotnější pedagogy. Třídní učitelka svolila, že bude Jakuba učit, a na jeho příchod připravila i spolužáky - všechny děti si zandaly ruce do kalhot a nějakou dobu zkoušely, jaké to je žít bez nich. Rodina nechala vyrobit synovi speciální lavici a během prvního stupně se naučil nohama psát, rýsovat i stříhat nůžkami. Na ten druhý už ho vzali do České Třebové. 'Jela jsem se na něj na celé dopoledne podívat na vedlejší školu a byla překvapená, jak je úžasně samostatný,' říká Jakubova tehdejší třídní učitelka Hana Unzeitigová, 'jedl lžící v jídelně, když se rozdávaly sešity zatavené v igelitu, sám si je rozstřihl a vyndal. Děti ho braly jako zcela rovnocenného, jen občas potřeboval pomoc. Myslím, že to bylo obohacení pro celou třídu.' Až na školní epizodu si rodina na odmítání příliš nestěžuje, zažívala spíše humorné situace, jako když šli syna přihlásit na plavání a trenér zareagoval slovy: 'Ale paní, tady je hloubka.' (Z Jakuba se stal úspěšný závodní plavec.) Sebevědomí člověka s postižením je ale křehké a po základní škole Jakub raději zvolil dvouleté studium na obchodní akademii Jedličkova ústavu - bál se, že rychlé tempo běžné střední školy nezvládne. Teď se odvážil, rodina sehnala pedagogického asistenta a od prvního září navštěvuje stavební průmyslovku. 'Měli jsme velké štěstí na lidi,' shrnuje synův dosavadní život s postižením paní Tomešová.

Navzdory tomu, že český systém pomoci se neustále zlepšuje, ono 'štěstí na lidi' v něm zatím zůstává důležitou proměnnou. Dobře to ukazuje právě shánění osobních a pedagogických asistentů, které handicapovaní potřebují pro náročnější studium. Ochota krajských úřadů je platit se liší kraj od kraje, stejně jako ochota speciálních pedagogických center dávat dobrozdání, která jsou k čerpání peněz nutná.

V zemi působí 209 organizací zprostředkovávajících asistenci nebo školení, ale velmi často asistenti zrovna 'nejsou' a zájemce si musí toho svého najít sám. Téměř vždy mu doplácí z vlastních peněz. Systém je nepřehledný, plný byrokracie a administrativních obtíží, takže bez osobního nasazení člověk s postižením často neuspěje. Vlastní aktivita je určitě žádoucí motivační podmínka, ale pro rodiny přetížené péčí nebo žijící v zapadlých koutech země někdy hledání takové pomoci představuje neřešitelný úkol.

Osobní asistence je přitom pravděpodobně vůbec nejlepším vynálezem v porevoluční péči o lidi s postižením. Vrací život a vzdělání tam, kde byla dříve jen samota a ústavní deprese. V pozadí tohoto trendu stojí úctyhodný výkon jedné mimořádné ženy.

První z bezmocných

To, co prožila Jana Hrdá, můžeme bez přehánění nazvat noční můrou. Při autonehodě v roce 1982 si nadvakrát zlomila vaz a zůstala ochrnutá od ramen dolů: leží a může jen velmi omezeně hýbat jednou rukou. Měla dvě předškolní děti, manžel ji záhy opustil a vyčerpávající čtyřiadvacetihodinovou péči, kterou ochrnutá žena v domácím prostředí potřebovala, obstarávala její matka. Ta ale brzy onemocněla rakovinou a vyhlídka matčiny smrti pro Janu Hrdou znamenala jedinou možnost - půjde do ústavu a její děti do dětského domova. V komunistickém Československu tehdy neexistoval člověk v podobném zdravotním stavu, který by bez pomoci rodiny dokázal žít samostatně. 'Maminka před smrtí napsala dopis ministru zdravotnictví Prokopcovi a požádala ho o pomoc,' říká dnes na lůžku ve svém bytě Jana Hrdá. 'A on vydal příkaz pečovatelské službě, ať se o mě postará.' Pro sestru, která se poté přišla na ochrnutou ženu podívat, to byl ale nezvládnutelný úkol. Sdělila paní Hrdé, že na něco takového 'nemají lidi', a doporučila přestěhování do ústavu. 'Řekla jsem jí, že když oni zaplatí osmihodinový pracovní den, lidi si seženu sama. Oni souhlasili, jak jim to ministr nařídil. Vlastně jsem vynalezla osobní asistenci, aniž bych věděla, co to je.'

Začínala s kamarádkou a postupně, s pomocí inzerátů a plakátů, se jí podařilo dát dohromady skupinu lidí, která se o ni ještě v podmínkách předlistopadového Československa starala - částečně bezplatně, částečně za malou mzdu z pečovatelské služby. Jana Hrdá potřebuje nepřetržitou péči, sama se ani nenapije ze sklenice. Během sedmadvaceti let se u ní vystřídalo 150 lidí. Díky nim se po pěti letech strávených na jedné posteli podívala ven z bytu, vychovala dvě děti. A po revoluci se rozhodla k zásadnímu kroku. Začala pracovat.

Péče, která trvá

V Pražské organizaci vozíčkářů pomáhala ostatním lidem, aby si uměli zařídit osobní asistenci. 'Nejtěžší je sehnat správné lidi a peníze a v tom poskytuji podporu. Ale lepší je tomu lidi naučit. Mám jednu výhodu,' usmívá se paní Hrdá, zatímco jí její asistentka narovnává nohy a urovnává polštář pod hlavou, 'když mi někdo říká, že mu to nejde, a přitom vidím, že mám větší postižení než on, snadno mu můžu říct - kecáš. Dostupnost asistence sice u nás zdaleka není nejlepší, patřím ale k lidem, kteří vidí sklenici poloplnou místo poloprázdnou. Vždyť od doby, kdy jsem měla úraz já, se všechno několikanásobně změnilo k lepšímu.'

V oboru se jí přezdívá 'matka osobní asistence' a ochrnutá žena v ní vidí hlavní klíč ke kompenzaci i velmi těžkého postižení a cestu do běžného života pro lidi, jako je ona. 'Mnoho rodin, když se něco stane, se zmobilizuje a nasadí všechny síly, aby situaci utáhly samy,' vysvětluje obvyklou reakci. 'Jenže to není dlouhodobé řešení. Rodiče zestárnou, přátelé přicházejí a odcházejí a vy nemůžete mít pocit, že se někoho doprošujete. Potřebujete pomoc, která trvá.'

Ona sama musí k penězům, které dostane od státu, ještě navíc vydělat 18 000, aby péči zaplatila a uživila se. Její děti jí za peníze po babičce koupily po revoluci jeden z prvních počítačů a nechaly sestrojit nástavec, s jehož pomocí dokáže částečně ochrnutou rukou obsluhovat klávesnici. Vede nevládní organizaci, která zastřešuje poskytovatele a uživatele osobní asistence v Česku, pracuje ve vedení Národní rady osob se zdravotním postižením, píše projekty, na speciálním elektrickém vozíku dojíždí i přednášet. 'Alenko, kolik hodin denně pracuju?' volá Jana Hrdá novinářskou otázku své asistentce. 'Tak čtrnáct až šestnáct,' zní odpověď z kuchyně.

Příležitost

Klid, vyrovnanost a elán, který prakticky nehybnou ženu neopouští, z ní udělal v prostředí lidí s postižením autoritu. Vlastní aktivitu považuje za klíčovou, jak se s takovým osudem vyrovnat. V roce 1995 dostala za svou práci cenu Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. 'Tři roky po autonehodě mi trvalo, než jsem se z toho psychicky dostala, a hodně jsem přemýšlela o smyslu utrpení,' vypráví Jana Hrdá, 'myslím, že tomu teď rozumím. Lidé s postižením jsou příležitostí pro ostatní. Příležitostí hledat to, co má v životě smysl. Snad proto mám pořád kolem sebe dost úžasných bytostí, ochotných o mě pečovat. Myslím si, že mi je posílá Bůh.'

Když vzpomíná na období, kdy se jako zdravá inženýrka zootechnička věnovala včelám, jako by popisovala jiného člověka - samostatná, zvyklá o všem rozhodovat, dařilo se jí, na co sáhla. 'Naučilo mě to, že člověk je strašně křehký,' říká dnes klidně na posteli. 'A že přísloví o nejlepší pomocné ruce na konci vašeho ramene tak úplně neplatí. Nejdůležitější v životě jsou vztahy.' Pro člověka upoutaného na lůžko je podle ní podstatné nikdy nepovažovat pomoc za samozřejmost a nebýt ve vztazích jen tím, kdo přijímá. 'Snažím se svým asistentkám naslouchat, být připravená pomoci, pokud můžu. Někdy dokážu díky svým kontaktům sehnat zaměstnání nebo zdravotní pomůcky pro někoho z jejich rodiny. Ale není to obchod, je to přátelství.' Jana Hrdá se chvíli odmlčí a pak dodá. 'Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych to, co se mi stalo, vyměnila za normální život zdravého člověka, dnes už bych odpověděla, že ne. Můj táta vždycky říkal, že ti, kdo se o mě starají, jsou skutečná elita lidstva. A já bych setkání s nimi nevyměnila ani za zdraví.'

Autor: PETR TŘEŠŇÁK
Zdroj: Respekt
Zpet ZpětTisk upravit pro tisk
 
Komentáře ke článku
Infoposel.cz nezodpovídá za obsah příspěvků a vyhrazuje si právo smazat ty příspěvky, které budou obsahovat vulgární výrazy nebo poškozovat dobré jméno tohoto webu.
 
Žádné.
 
Jaký je Váš názor?

 
Do pole "kontrolní kód" opište prosím číslo z následujícího obrázku
kontrolní kód

Kontrolní kód :

Copyright © 2000-2018 Sdružení Veleta, o.s., Developed by Robert Zaborowski, Pulzní magnetoterapie